Esoterika Bohemia - fiktivní obchůdek

Svíčka – tento prastarý spalovací světelný zdroj, provází lidstvo v primitivní podobě již od pravěku, kdy člověk zjistil, že vlákno či dřívko ve ztuhlém tuku dává světlo. Nejstarší kamenná miska na ztuhlý tuk (lůj) pochází z doby před 17 000 lety a byla nalezena ve Francii v jeskyni La Mouthe. Svíčky znaly i starověké kultury Předního východu a Mezopotámie, kde jsou doloženy první bronzové svícny z doby okolo poloviny 3. tisíciletí př. n. l.

Obr. 1. Svíčka je prastarý světelný zdroj
Obr. 2. Časté zastřihávání knotů bylo u lojových svíček nezbytností

Používání svíček se ve Středomoří rozšiřovalo zejména po polovině 1. tisíciletí př. n. l. V této době jsou svíčky zaznamenány ve starověkém Řecku, Fénicii a především v Římě, kde byla svíčka (lojová) ve 3. st. př. n. l. již běžným a dostupným spotřebním zbožím.

Svíčka dala také jméno jednotce svítivosti – dnes používaná kandela je podobou latinského slova candéla, které bylo odvozeno od slovesa candéo – lesknout se, svítit či zářit, a označovalo voskovaný provazec či lojovou nebo voskovou svíčku. Dnes je kandela definována jinak než svítivostí jedné přesně určené svíčky. Soudobá svíčka je používána jen jako dekorativní či votivní svítidlo nebo při výpadku elektrické energie za příležitostné nouzové osvětlení. Cesta svíčky dějinami až k její současné podobě byla dlouhá a mnohdy klikatá.

Tento článek je věnován především vlastnímu světelnému zdroji, jeho dostupnosti a kvalitě. Stranou zájmu zůstávají svítidla používaná pro svíčky, jejichž bohaté historii bude věnován nějaký příští příspěvek ve volném pokračování tohoto článku. Pro svíčku byl vždy klíčový materiál pro její výrobu, a proto je i tento stručný přehled rozdělen do kapitol podle surovin, ze kterých byly svíčky vyráběny.

Včelí vosk se již ve starověku ukázal jako materiál mimořádně vhodný pro výrobu svíček, ale po celou historii osvětlování až do současnosti šlo o materiál limitovaně dostupný, a tedy velmi drahý. To omezovalo okruh používání osvětlení voskovicemi jen na nejbohatší vrstvy společnosti, pro významné události či církevní obřady. Včelí vosk byl až do 19. století považován za nejlepší materiál k výrobě svíček a byly z něj již ve středověku zhotovovány např. i svíčky k měření času.

Ve středověku i ranném novověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou surovinu a objevuje se mimo jiné např. také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších („plat ve vosku„). Surový včelí vosk získávali v českých zemích od včelařů voskáři, kteří jej zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Následně jej prodávali svíčkařům a ti z nich dělali voskovice (tito řemeslníci zhotovovali někdy i lojové svíčky). Svíčkaři byli velmi vážení a bohatí řemeslníci a nikoliv náhodou je jeden z prvních doložených evropských řemeslnických cechů v roce 1061 ve Francii cechem „svícníků“. V roce 1350 je cech „lijců svíček„ doložen v Hamburku.

Obr. 3. Svítivost svíček byla zvyšována nejrůznějšími způsoby; jejich instalováním před vyleštěným kovem nebo zrcadlem v bohatších domácnostech nebo pomocí tzv. ševcovských koulí v chudších domácnostech a dílnách
Obr. 4. Na ulici byly svíčky nošeny v lucernách, aby je vítr nezhasil
Obr. 5. Výroba svíček máčením na konci 17. století

Až do 14. století byl v českých zemích svíčkaři zpracováván pouze včelí vosk přírodní barvy, až v roce 1342 bylo v Praze uděleno první privilegium na bělení vosku voskáři Janu Bavorovi pro jeho „dílnu na lití vosku„. Tak se technologie známá dosud jen v Itálii poprvé objevila i v českých zemích a bílý vosk již nebylo třeba dovážet. Tehdy byl vosk bělen na slunci. Voskářů a svíčkařů bylo ve městech ve středověku i v novověku jen málo, protože okruh jejich zákazníků byl velmi omezený. Například k roku 1419 bylo v Praze jen šest voskářů a třináct svíčkařů a podobné počty je možné předpokládat až do třicetileté války, v dalších českých městech se svíčkaři takřka neobjevovali. Výrobci svíček byli často přidruženými členy mydlářských cechů. U pražského královského či císařského dvora jsou doloženi nejvýše dva dvorští svíčkaři.

Obr. 6. Rozsvěcování lustrů se svíčkami bylo často velmi komplikované a zdlouhavé
Obr. 7. Pohled do svíčkařské dílny na výrobu voskovic asi na přelomu 18. a 19. století s ukázkami svíčkařského náčiní a polotovarů

Svíčkaři byli zpravidla zruční umělečtí řemeslníci, kteří zdobili kostelní, pohřební i jiné svíce barevnými plastickými ozdobami – byly to ornamenty, nápisy, znaky, časomíry (měření času podle voskovic je doloženo v Anglii již v 9. století) a další podle konkrétních požadavků objednatelů. V 18. a 19. století byli výrobci voskových svíček nejčastěji označováni jako voskáři, to ukazuje na to, že se zpracování suroviny a výroba svíček soustředily do jedné dílny. Počet osob věnujících se této profesi se ani tehdy výrazně nezvětšoval, přestože v 18. století spotřeba voskovic vzrostla a při slavnostních příležitostech jich mohly být současně zapáleny i tisíce. Například v roce 1779 bylo při jedné slavnostní hostině v Drážďanech zapáleno najednou 14 000 voskovic, jejichž světelný výkon mohl být zhruba takový jako dnes světelný tok asi sto třiceti 100W žárovek. V tehdejší době to byla záležitost mimořádně finančně náročná, a z tohoto důvodu hodná zaznamenání. Ze včelího vosku se rovněž vyráběly kostelní svíce.

Voskařské dílny se vedle výroby svíček také zabývaly i výrobou jiných voskových předmětů – figurky, květy, obaly, votivní předměty apod. To vše se vyrábělo ve voskařských dílnách z včelího vosku až do poloviny 20. století. Například k roku 1871 bylo v Praze činných osm dílen, které zpracovávaly vosk, a do roku 1910 se jejich počet nezměnil. Výroba voskových svíček si zachovává svůj řemeslný charakter i specifický okruh zákazníků až do současnosti. V 19. a 20. století byly již vyráběny i tzv. polovoskové svíčky, kde jádro tvořil lůj či jiný materiál na bázi loje a vnější plášť svíčky byl voskový.

Voskové sloupky, známé již ve starověkém Římě, byly ve střední Evropě velmi oblíbeným světelným zdrojem zhruba od poloviny 18. století do poloviny 19. století. Voskové sloupky byly vyráběny ze speciálně upravené voskové hmoty, kdy do včelího vosku byly přidávány pryskyřice a lůj (později také terpentýn či ceresin). Voskový sloupek byl zhotovován metodou několikanásobného protažení dlouhého knotu lázní roztavené voskové hmoty z kotouče na kotouč, dokud nebylo dosaženo žádoucí tloušťky sloupku. Poté byly vzniklé dlouhé voskované knoty řezány na různou délku (asi 1až 2 m) a buď byly stáčeny volně do dlaně, nebo byly navíjeny na speciálně upravené svícny se skřipci. Právě z voskových sloupků byly nejčastěji zhotovovány nejrůznější ozdoby a řemeslníkům, kteří se touto činností zabývali, se říkalo voskotvárníci.

Obr. 8. Svícen na voskový sloupek se skřipcem
Obr. 9. Voskový sloupek bylo možné nosit i jen v ruce
Obr. 10. Ke zhášení svíček byly určeny speciální nástroje – zhasínadla, která měla na konci zpravidla kónickou kovovou čepičku
Obr. 11. Inzerát z roku 1903

Kvalitní, ale mimořádně drahý vosk byl od 18. století získáván také z vorvaniny (spermacet). Vorvanina byla bílá krystalická hmota perleťového lesku, do které bylo nutné přidávat lůj, včelí vosk a nebo později parafin, aby ji bylo možné zpracovat na svíčky. Z této hmoty byly vyráběny svíčky mimořádné kvality, které se vyznačovaly stejnoměrným jasným plamenem a naprostou absencí jakéhokoliv zápachu. Byly podstatně dražší než voskovice, a proto byly používány pouze pro speciální účely, např. pro měření času a také jednotka svítivosti – kandela – byla tehdy odvozována z plamene vorvaninové svíčky.

Po tisíciletí byl lůj nejdostupnějším materiálem pro výrobu svíček. Od starověku byl nejčastěji používán skopový či hovězí lůj, ale bylo možné zvolit jakýkoliv lůj v libovolné směsi. Výrobou lojových svíček jako doplňkovým produktem vedle mýdla se v Evropě od středověku nejčastěji zabývali mydláři (někde zvaní lojovníci), velmi často lojové svíčky ze zbytkového loje vyráběli také řezníci. S obecným rozšířením používání lojových svíček ve střední Evropě v 15. století se tak násobily i počty cechovních sporů řezníků a mydlářů o právo na výrobu lojových svíček. Lojové svíčky byly až do druhé poloviny 19. století vyráběny i přímo v domácnostech, ať již ze surového loje nebo ze zbytků po vyhořelých lojových svíčkách.

Pro lojové svíčky vždy hovořila jejich cena, ale naproti tomu je nutné zcela otevřeně přiznat, že šlo o světelný zdroj, který měl k vyzařování kvalitního světla daleko. Lojové svíčky velmi rychle hořely a při nesprávném hoření navíc odporně páchly (plyn akrolein). Při hoření také rychle okapával lůj, a proto mají svícny na lojové svíčky zpravidla okolo středového tuleje širší misku na zachytávání rozteklého loje, mimo jiné i proto, aby bylo možné surovinu znovu použít. U lojových svíček tak velmi záleženo na kvalitě loje (od středověku nejčastěji směs skopového a hovězího loje), na způsobu jeho zpracování a na použitém knotu.

Metody výroby svíček Svíčky byly vyráběny několika způsoby. K nejstarším patří hnětení a válení, kdy se tenké pláty vosku obalovaly okolo knotu. Takto lze vyrábět jen svíčky z včelího vosku. Další metodou je postupné namáčení knotu impregnovaného voskem a ustřiženého na požadovanou délku do roztavené svíčkové hmoty, až je dosaženo žádoucí tloušťky svíčky; tento způsob byl používán při ruční i strojové výrobě pro všechny druhy svíček. Příbuzným postupem je polévání, kdy je svisle zavěšený knot postupně poléván svíčkovou hmotou; tato metoda byla v minulosti používána především na výrobu tlustých kostelních svící, které byly po dosažení dílčí tloušťky váleny na mramorových deskách a poté znovu polévány; tak je možné vyrobit svíce libovolné délky. Zejména voskové a později parafinové svíčky byly také zhotovovány technikou lisování pomocí kuželovitých forem, kterými byl protlačován změklý vosk i s knotem. Po výstupu byly z nekonečného provazce postupně řezány svíčky požadované velikosti. Mladší metodou, která byla používána zejména k výrobě svíček z loje a loji příbuzných hmot, bylo lití do forem, které se uplatnilo zejména při strojní výrobě. Touto metodou již bylo možné současně zhotovit stovky svíček. V USA se jako vynálezce jednoho ze strojů na lití svíček uplatnil v 60. letech 19. století český rodák František Saas.

Po dlouhá staletí zůstávala výroba lojových svíček stále stejná. Změnu přinesla doba na přelomu 18. a 19. století, kdy se začala rozvíjet průmyslová výroba lojových svíček. Byly to právě hromadné výrobny lojových svíček, odkud vyšly podněty k vylepšování kvality lojových svíček a později také impulsy k rozvoji nových svíčkařských hmot na bázi laciného loje. V habsburské monarchii byly zakládány první továrny na výrobu lojových svíček v okolí Vídně, většinou se hovořilo o výrobě hospodářských lojových svíček, a továrny je vyráběly spolu s mýdlem a dalšími produkty, jejichž hlavní surovinou byl lůj. Největší továrnou na výrobu lojových svíček v českých zemích před polovinou 19. století byl pražský závod firmy L. A. Löwy, „továrna na výrobu svíček a mýdla„ (později také výroba stearinových svíček).

Zejména první tři desetiletí 19. století byla dobou, kdy byly do výroby prosazovány nové vynálezy v oboru lojových svíček. Objevovaly se také nejrůznější pokusy o výrobu kompozičních svíček ze směsi loje a vosku. Do vlastní horké lojové hmoty byly také přidávány nejrůznější látky – např. kamenec nebo kyselina sírová, s jejichž přísadou byly svíčky tvrdší a snižoval se jejich zápach. Také v Rakousku byl udělen roku 1826 patent (J. Diedek, M. Weißböck a J. Fischer) na výrobu svíček z loje čištěného minerálními solemi; tyto svíčky s dvojitými knoty byly pevné a nepáchly (tzv. Wiener Meisterkerzen). Ve 20. letech 19. století byly v Anglii a Francii zaváděny první stroje, ve kterých bylo možné současně lít až 400 lojových svíček z vylepšených lojových hmot. Žádný z těchto vynálezů a nových postupů ale nepřinesl kýžený výsledek – lojovou svíčku, která by svými užitnými vlastnostmi připomínala voskovici.

Hledání vhodné receptury na výrobu hmoty vhodné pro hromadnou výrobu kvalitních a laciných svíček na bázi loje trvalo dosti dlouho. Novinky v tomto oboru přinášeli zejména francouzští chemikové a fyzikové (zejména M. E. Chevreul a L. J. Gay-Lussac) a chemičtí technologové zabývající se rozkladem a zmýdelňováním tuků. Za perspektivní hmotu byl pokládán např. materiál zvaný céromimšak ten, podobně jako mnoho dalších, pro komplikovaný výrobní postup nebyl vhodný pro hromadnou výrobu, a proto se v širší míře neprosadil. Do praxe nové postupy často uváděla pařížská firma na výrobu svíček J. L. Cambacér. V roce 1825 si nechal patentovat postup na výrobu stearinových (první stearin byl v laboratoři vyroben již roku 1816), margarinových a oxygenových („bougies oxygénées„) svíček.

Cambacérčala orientovat na margarinové svíčky, které byly již přibližně roku 1830 uvedeny na francouzský trh. Byly to bílé, průhledné, lesklé a pevné svíčky, které dobře hořely a málo čadily; přibližovaly se svými užitnými parametry voskovicím. Ale stále byly, tak jako voskovice, ještě poměrně drahé. Přestože jejich spotřeba byla vzhledem k ceně limitovaná, rozšířily se po Evropě a již ve 30. letech 19. století byly vyráběny např. v německých státech a habsburské monarchii (od roku 1837 firma Gebrüder Schrader ve Steinhofu u Vídně, tato firma se neúspěšně pokoušela okolo roku 1830 i o výrobu stearinových svíček).

Stearin byl ve 20. letech 19. století oprávněně pokládán za ideální materiál pro výrobu moderních lojových svíček, ale zdokonalování výrobních postupů bylo dosti náročné a zdlouhavé. Teprve v letech 1833 až 1834 se podařilo zlepšit zpracování stearinu natolik, že bylo možné uvést jej do továrního provozu. Vynálezci zlepšeného postupu byli opět Francouzi – bratři A. a G. de Milly, pod jejichž jménem přišly první stearinové svíčky na trh („bougies de Milly„). Nejstarší továrna na stearinové svíčky fungovala od roku 1834 v Paříži, druhá od roku 1835 v Berlíně (firma Milly & Motard). Již roku 1837 založil G. de Milly první továrnu na výrobu stearinových svíček také v habsburské monarchii – v Liesingu u Vídně (později od roku 1858 firma F. A. Sarg). Jako první v Rakousku zavedla rovněž v roce 1837 tovární výrobu stearinových svíček firma Gebrüder Schrader ve Steinhofu u Vídně (od roku 1839 firma Apollo).

Obr. 2. Továrna na výrobu stearinových svíček u Brna, konec 19. století

V roce 1845 již bylo v habsburské monarchii devět továren na výrobu stearinových svíček. Ale značky Milly a Apollo ovládaly do poslední čtvrtiny 19. století většinu trhu a jen postupně se vedle nich prosazovaly další firmy (v českých zemích např. F. A. Müller & Söhne – Praha, mydlářská firma založená roku 1819; Karel Bouček – Brno, založená roku 1858; V. Zbořil – Bystřice pod Hostýnem; F. Semmler & H. Frenzel – Brno, svíčky vyráběla od roku 1853, a další). Tovární výroba stearinových svíček byla také spojena s výrobou mýdla a dalších produktů, aby byla plně využita základní surovina.

Ani stearinové svíčky nepatřily do poloviny 19. století k nejlevnějším a v méně majetných vrstvách byly stále nejčastěji používány zejména řemeslně či podomácku vyráběné lojové svíčky. Ačkoliv se hromadná výroba svíček postupně rozvíjela, zápasila i ona o své místo na slunci. Například z Anglie se dochovaly zprávy o protestech výrobců svíček proti rozvoji plynového osvětlení. To považovali svíčkaři za nekalou konkurenci, přičemž poukazovali zejména na vysoké náklady na stavbu plynáren a na nebezpečí výbuchu.

Obr. 4. Stroj na pletení knotů z konce 19. století
Obr. 5. Stroj na lití svíček z konce 19. století
Obr. 6. Mechanizace procesu výroby polévaných svíček ve druhé polovině 19. století

Stearinové svíčky byly zpočátku vyráběny z hovězího a skopového loje, později byly jako základní surovina používány i vedlejší produkty z výroby margarinu a pevné odpadové tuky. Podle postupu bratrů de Milly byl lůj nejprve pomocí vápenného mléka zmýdelněn a následně proplachován zředěnou kyselinou sírovou (v továrních provozech nejprve v bečkách, později podle zdokonaleného postupu firmy Milly z roku 1855 za vysokého tlaku v autoklávech). Po oddělení glycerolu byly mastné kyseliny proprány vodou (od roku 1858 procházely destilací s vodní parou podle patentu firmy F. A. Sarg) a v kalolisech bylo dosaženo tuhé konzistence. Z výsledné hmoty, která byla směsí především kyseliny stearové a palmitové, byly lity svíčky. Do 60. let 19. století převažovala ruční práce a jednoduché dřevěné stroje, několik strojů vynalezených v 60. až 80. letech 19. století ale výrobu mechanizovalo. Strojní výrobu umožnilo až přidání určitého množství parafínu do zpracované hmoty; to omezilo krystalizaci a lámavost základního materiálu.

Parafín je směs vyšších nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů). První parafín byl izolován z dehtu z bukového dřeva již roku 1833 K. Reichenbachem v Blansku u Brna. Roku 1837 byly ve Francii vyrobeny první parafínové svíčky (E. Sellique; parafín byl přidáván ke stearinu). Nástup levného parafínu a cenově dostupných parafínových svíček je spojen až se začátkem druhé poloviny 19. století, kdy začal být získáván z ropných frakcí. To již ale byla doba, kdy svíčkám zdatně konkurovaly mnohem praktičtější petrolejky. Paradoxně je tak vrchol výroby svíček současně počátkem doby jejich ústupu z pozice jednoho z nejvýznamnějších světelných zdrojů až do postupného útlumu výroby.

Parafín byl získáván z různých materiálů. Především to byla ropa, kdy vznikaly šupiny parafínu (belmotinu) destilací jako vedlejší produkt při ochlazování těžších frakcí ropy (zpočátku byl parafín vyráběn v rafineriích pouze v zimě), následně byl čištěn pomocí spodia a kyseliny sírové. Rafinerie poté lisovaly parafín do tlustých desek (tabulový parafín) nebo jej dodávaly výrobcům svíček v šupinkách (šupinový parafín). Některé rafinerie však i samy vyráběly parafínové svíčky. Další možností získávání parafínu byla destilace z hnědouhelného dehtu, rašeliny, smůly (bitumen) nebo z olejů živičných břidlic (tzv. montánní vosk). Poslední z nich již v surové podobě nejvíc z parafínových vosků připomínal včelí vosk, ale jeho používání se nerozšířilo. V českých zemích vyrábělo parafínové svíčky několik firem, jako první zřejmě ostravská továrna rakouské firmy Anton Himmelbauer od roku 1866; současně byla dodavatelem surového parafínu. Parafín dodávala např. i rafinerie ropy v Novém Bohumíně (od roku 1887), Ostravě-Přívozu (od roku 1890), v Kolíně nad Labem (od roku 1901) nebo Fantovy závody v Pardubicích.

V habsburské monarchii se v nalezištích ropy zejména v Haliči (dnes Polsko) a Rumunsku vyskytoval ozokerit (zemní vosk, „umělý vosk„ či „minerální vosk„), ze kterého se jednoduchou cestou získával ceresin, příbuzný parafínu, jehož užitné vlastnosti parafín předčily. Ozokerit obsahoval asi 60 % ceresinu a cesta získání vosku z ozokeritu destilací vodní parou nebo pomocí kyseliny sírové a následnou filtrací byla velmi snadná. Proces byl technicky zvládnut v letech 1874 až 1876 již zmíněnou firmou C. Sarg z Liesingu u Vídně. Ceresin byl jako většina tehdejší svíčkařských surovin používán v kompozici např. s včelím voskem a kvalita svíček nejvíc ze všech kompozic druhé poloviny 19. století připomínala voskovice. Proto byly z ceresinu vyráběny např. kostelní svíce, svíčky na vánoční stromky a různé barevné svíčkové hmoty.

Obr. 7. Inzerát z roku 1901
Obr. 8. Inzerát z roku 1912
Obr. 9. Inzerát z roku 1912
Obr. 10. Inzerát z roku 1895

Parafín sám o sobě je poměrně měkký, a proto byl pouze základem nejrůznější kompozičních směsí, do kterých byly přidávány další příměsi, zejména stearin nebo ceresin. Na konci 19. století se podíl stearinu v parafínové svíčkové hmotě nejčastěji pohyboval mezi 10 a 30 %. Jinou složkou parafínových (i ceresinových) kompozic mohl být křehký a tvrdý přírodní karanubský vosk (ceará) s vysokou teplotou tání z Brazílie nebo jiné přírodní vosky – japonský vosk, čínský vosk (z „Pely„), podobný vorvanině, palmový, myrikový (z Ameriky), andquisský (z povodí Orinoka), fíkový (z Jávy) či méně běžný okubajský (z Brazílie) vosk. S objevením syntetických vosků (získávaných esterifikací kyselin s alkoholy) význam speciálních přírodních vosků upadal. Voskové kompozice na bázi parafínu byly vyráběny i pro různé speciální účely.

Knoty svíček byly nejprve vyráběny ze stočené koudele či jiných rostlinných vláken (ve starověkém Římě např. z vláken papírovníku, lněných vláken či koudele). V první čtvrtině 19. století byly knoty několika postupy značně zdokonaleny – duté knoty (nepřesně argandské – roky 1799 a 1800), ploché knoty, knoty z hadrů (rok 1811), pletené knoty z bavlny preparované kyselinou sírovou (rok 1824), které byly později preparovány i dalšími látkami, např. boraxem. Stearinové svíčky měly knoty vždy z bavlny. Zdokonalené knoty nebylo třeba tak často zastřihávat; to bylo běžně nutné u svíček zhruba v deseti- až patnáctiminutových intervalech. Byla udělena i privilegia na výrobu svíček bez knotu – např. „hořící krabičky (Brennbüchsel) Leopolda Bayera z Prahy (rok 1829) apod. Knoty („sirné svíčky„) byly také používány při rozdělávání ohně křesadlem.

Na počátku 20. století, s rozvojem elektrického osvětlení a masovým používáním petrolejek a dalších přenosných svítidel na tekutá média, svíčky rychle ztrácely význam. Továrny jejich výrobu omezovaly, některé firmy zanikly nebo přešly na jiný výrobní program. Ve 20. století se svíčky v každodenním použití posouvaly spíše mezi dekorativní předměty a staly se atributem romantiky či slavnostních chvil. Ve druhé polovině 20. století byl u dekorativních svíček kladen stále větší důraz na design a svíčky se stále častěji oprošťovaly od svícnů a staly se samy dekorativním předmětem. V českých zemích se tato tendence plně projevila až po roce 1989. Soudobé svíčky jsou vyráběny na bázi parafínových kompozic s nejrůznějšími syntetickými i přírodními přísadami.